Je před námi návštěva českých vesnic v rumunském Banátu se střediskem v Timišioaře(Temešváru). Pojedeme dlouho podle Dunaje, tudy, kudy sem čeští osadníci před 200 lety přijeli po Dunaji.
14.7. hraniční přechod z Bulharska do Rumunska je za novým mostem přes Dunaj u města Vidin. Místy kaňon kolem veletoku Dunaje jenom zdálky připomíná Portu Bohemicu na Labi u Ustí nad Labem. Dunaj tvoří hranici mezi Srbskem a Rumunskem. Přišlo hodně sms vítajících nás jak v Srbsku tak v Rumunsku. Při krátkém zastavení na silnici okamžitě u nás zastavili policisté a ptali se zda máme nějaký problém. Neměli jsme žádný, pouze s telefonem
Od Dunaje doprava do hor vede nová silnice do první české vesnice Ibenthal. Na kraji nás vítá hospoda u Medvěda, autobus českých ciklistů z Plzně, paní majitelka malého muzea a servírky od medvěda. Jedna z nich nás zavede do opuštěného dolu na uhlí. Po katastrofě v roce 2008, kdy zde byli zasypáni horníci byl důl uzavřen. Hodně čechů zde pracovalo a nyní jsou bez práce.
Druhou vesnicí je Svatá Helena, která je nejvíce navštěvovaná. Potkali jsme zde motorkáře z Prahy, Českého Krimlova, Slovenska. Autobus německý turistů toužících zakoupi domácí slivovici ale cena 200,- Kč za litr jim přišla drahá a tak nic nekoupili.Spali zde také pěší turisté, kteří přijeli vlakem do Oresi a pak šli pěšky.Večer jsme všichni strávili v místní hospodě a naproti v domě paní vařila pro nás všechny. Motorkáři chtěli domácí kůzlečí maso a tak paní nechala jedno kůzle zabít a upekla jim ho.Přespali jsme v autě na návsi pod ořechem.
Jedeme do třetí vesnice Bígr. U kostela potkáváme dědu s vnučkou, která za ním přijela z Prahy.Celá vesnice, domy, jsou uspořádány do kříže. Je zde málo obydlených domů. Většina čechů je již odcestovaných. Pomáhá to organizace Člověk v tísni. Je paradoxem, že tato pomoc pomáhá k zániku těchto obcí s našimu krajany.
Ve venici Gernik se potkáváme s motorkáři, kteří s námi seděli včera v hospodě ve Svaté Heleně. Po obědě guláš s chlebem jedeme do Rovenska. Tam nás čekalo nemilé překvapení v místním krámohospodě. Vyděšená prodavačka nám řekla, že kávu vaří jen večer, když přijdou všichni. Bylo teprve 17 hodin a tak jsme nedostali nic. A ani jsme už nic jiného nežádali. Začalo pěkně pršet, rozloučili jsme se s motorkáři a jeli jsme na Šumice.
V Šumice jsme navštívili Jožku, majitele obchodu, ten byl právě na poli ale jeho matka nám dala domácí kravský sýr, rajčata, chleba a čerstvě nadojené kravské mléko. Povečeřili jsme a besedovali s místními na lavičce před domem. Pod ořechem jsme měli auto a asi v 11.00 šli spát.
Brzo ráno vyjíždíme do Timišioáry. Dochází nafta, jsme na horách a benzínka nikde. Když už svítilo hladové oko tak benzínka se objevila. Nafta byla jediné co měli a my se potřebovali umýt a nasnídat. Pokračovali jsme dál a na další to už šlo. Ale bylo to trochu zkráceno. Přijel totiž malý autobusek Rumunů, z něj vystoupili lidé a jedna mladá rumunka přímo vedle našeho auta, kde jsme seděli u stolečku a snídali začali dost intenzivně zvracet.
Timišioára, hklavní město banátu jihozápadního Rumunska nás přivítalo horkem. Celé se opravuje, je rozkopané. První město v Evropě, kde měli veřejné elektrické osvětlení. Obědváme v korejské restauraci v klimatizované místnosti. Měním eura v pobočce Komerční banky teda další francouzské dcery, působící v Rumunsku. Kromě této banky zde působí většina firem ze západní Evropy jako u nás. Mohl jsem s tím počítat ale trochu mě to překvapilo.
Směrem na Budapet přejíždíme řeku Mároš a jdeme se koupat. První pokus nevyšel, protože v domění, že jdeme na pláž, jsme šli do zadarmo naučnou stezkou. Až pak , kus dál byla pláž a lanové centrum. Koupání dobrý, vedro.
V Budapešti spíme za 22,-E v kempu.V blízké pizzerii jíme večeři a pijeme plzeňské pivo.
Pátek 17.7. jedeme do Visegrádu a přes Štůrovo do Olomouce a do Spomyšle.
Na tachometru 227 415 km. Přes 5 000 km.
Dluhá, zajímavá, poznávací cesta. Máme rumunského, bulharského, moldavského a tureckého Malého prince. Sbírka se rozrůstá. Těšíme se na další cesty.
