Jak dopadlo cestování autem po Slovensku, Ukrajině, Moldávii, Rumunsku, Bulharsku, Turecku, Řecku a Maďarsku?
Loňská návštěva Balkánských zemí nepostihla všechny. A proto letos padla volba na dovolenou v Rumunsku a Bulharsku. A když už tam, tak i na Ukrajinu, Moldavsko a Turecko, odkud ještě nemáme knihu Malý princ a Řecko, Maďarsko a Slovensko, kde jsme byli vloni ale na jiných místech.
V sobotu 4.7.2015 naše putování začalo. Na tachometru je 222 240 km. V dodávce Wolswagen 120 cm matrace, pár svršků na sebe, termobox a Veronika a Jirka. V Makově na slovenských hranicích kupujeme za 14,- E měsíční známku na průjezd Slovenskem. Prohlédli jsme si Vlkolínec, vesnici která je zapsaná v Unescu. Žije tam 18 obyvatel. Spíme v kempu Horka na Zemplínské Šíravě za 10,- E.
Ráno nás čeká Ukrajina s městy Užhorod a Mukačevo. Je neděle a prodejny s knihami jsou zavřené. Velká obchodní centra tady žádná nejsou. Malého prince jsme nekoupili a věříme, že až v Oděse. Centra měst jsou plná lidí, tržnice s potravinami a kavárničky všude. I proto, že hodně lidí bylo v neděli v pravoslavných kostelích, jsou všichni slavnostně oblečeni a radostně se baví. Radovali jsme se s nimi do té doby, než naše cesta pokračovala k hranicím s Rumunskem. Silnice tak rozbitá, že jsem měl strach o naše auto, aby vydrželo. Připomnělo mi to cestu škodovkou 105 v roce 1986 na Krym, kdy podobně "upravené" silnice tam byly také. Konečně hraniční přechod. Po třičtvrtě hodině jsme v Rumunsku. Silnice se rázem změnila v kvalitní. Ve městě Cluj Napoca nacházíme kemp, je však obsazen svatebními hosty a bujarým slavením. Místo na spaní dostáváme a protože v kempové restauraci je svatba tak jdeme na večeři asi 200 m vzdálené restaurace. Tam pro změnu oslava čtyřicátin. Plno nebylo a můžeme se najíst. Po návratu do kempu zjišťujeme, že svatební hosté jsou pryč a v celém kempu je jen jedna německá rodina s hasičským autem.
Pondělí 6.7. jedeme směr Sighisoara. Jedno ze zakládajících měst Sedmihradska. Oblasti, kterou ve 13tém století obsadili Němci a založili města, která tomuto kraji vévodí do dnes. V této době zejména, protože období, kdy byli všichni rádi, že skončila druhá světová válka a byli vděčni za osvobození Sovětskou armádou jsou pomalu zapomenuta a všichni se těší z přítomnosti Němců. Rumunsko bylo za války na straně Německa. Po skončení války hodně "rumunských Němců" odešlo. V jednom z pravoslavných kostelů je pamětní deska se jmény lidí, kteří byli deportování do Sovětského svazu. Museli tam odjet, aby opravovali to co Němci tam rozbili. I když to byli Rumuni, rumunští Němci, přesto do Ruska museli.
Sochu dráculy, Vlada Tepese, po dlouhém hledání máme zdokumentovanou.
Zajímavostí v této oblasti jsou opevněné protestantské kosteli. Okolo kostela jsou vybudované dva metry široké zdi se střílnami. Prý proti Turkům.
Ve městě Sibiu dáváme kafíčko a zákusek a jedeme na transfagarašskou dálnici vybudovanou v roce 1974 a dnes silně chátrající, coby dědictví po Causeskovu režimu. Vysokohorská flora,tunely, sníh a panoramata však za to stála. Našli jsme penzion a na jeho dvoře po večeři usínáme. Bylo tam příjemných 14°. Hladoví toulaví psy se prali, my však spali.
