Je čtvrtek, jedeme přes pohoří Palister, okolo Prespanského jezera malebnými vesničkami s ovocnými sady a blížíme se k řeckým hranicím.
Hraniční přechod do Řecka byl prázdný a rychle se ocitáme v evropské unii. V prvním městě Florina čekáme na sedmnáctou hodinu, kdy se otevřou obchody po polední přestávce. Čekání však bylo marné, Malého prince tady nemají. Musíme do většího města a tím je Kastoria. Nenechali jsme se zmást dopravními ukazateli, které jeden ukazoval 100 km vzdálenost a druhý, jiným směrem 60 km. Co myslíte, že jsme si vybrali? No janě, logicky to kratší. Na kilometry to kratší snad bylo, ale čas, který jsme strávili na horských, úzkých silničkách byl podstatně delší než čas na dálnici. Cesta byla tak krkolomná, že v nejkritičtějších okamžicích jsme se společně s Veronikou modlili Otčenáš a Veronika slavnostně oznamovala světu- že už bude hodná. Medvěda, divoké prase ani vlka jsme nepotkali ale dopravní značky oznamující že tam tato zvířata jsou jsme viděli. Ve městě Kastoria, položeném u rozlehlého jezera s vysokými horami jsme koupili Malého prince a podrobnější mapu Řecka a Albánie, kam směřujeme.
V Bilishti, městě už v Albánii jsme se ubytovali v hotelu v centru města za 20,- eu. Na náměstí se místní radovali spolu se studenty gymnásia, že už jsou prázdniny. Oslavy byly bujaré ale s úderem 22 hodiny se rozešli a byl klid. V budově hotelu byl supermarket, tam jsme nakoupili prasečinky, na pokoji jsme je snědli a spokojeně, mazlíce se, usnuli.
V pátek 11.7. ráno, jsme si vyměnili Albánské leky, za 40 eu 5500,- lek. Čekala nás cesta 170 km do Tirany, hlavního města Albánie. To jsme netušili co nás čeká. Na silnici často traktory, koně, osli, kozy a ovce, lidi pěšky, s vozíkem, na kole, s rykšou, kočárkem. Bylo zajímavé, že se nekonal žádný zmatek nebo troubení, hádání. Nic takového. Všichni vědí kam jedou, podle stroje kterým jedou se pohybují určitou rychlostí, všichni se do svého cíle dostanou. Ten čas, který na to potřebují tomu odpovídá. A na to nejsem zvyklý. Musím ale říci, že jsem si brzo zvyk la dojezdové časy, které se až čtyřikrát prodloužily nebyly problém. Byl jsem na dovolené a nikam nepospíchal. Cesta do Tirany (170 km )trvala 5 hodin.
Teď když sepisuji cestu, vzpomínám si co se dělo. Pomáhám si i průvodcem Lonely Planet Jadranské pobřeží a tam ke svému údivu vidím Mezinárodní knihkupectví ADRION v pravé části Paláce kultury na Skanderbegově náměstí. No toto. Co nám dělalo starost najít knihkupectví, několikrát se ptali, malovali.. nakonec jsme Malého prince koupili v tomto knihkupectví. Prohlédli jsme si centrum města s četnými památkami na komunistickou dobu. Stojíce na červenou na křižovatce jsem byl poprvé atakován mladou ženou s dítětem v náručí se žádostí o peníze, že nemají co jíst. Nasypal jsem jí nějaké leky a ona spokojeně odešla. S prosbou o peníze i od dětí jsme se pak setkali několikrát. Opustili jsme Tiranu a směřovali do přímořského města Durresi- Drač.
Drač je starobylý přístav, který kdysi býval albánským hlavním městem. Bylo to naše první seznámení se s Jadranským mořem. Nás zaujalo docela špinavé a tudíš smrdící moře, byzantské městské hradby ze 6. století, římský amfiteátr a velká Durreská mešita. Leky jsme nepotřebovali, protože všude brali eura.
Schyluje se k večeru a tak jedeme ke Škodranskému jezeru do kempu se ubytovat. Na břehu jezera nás přivítal nový, moderně zařízený kemp, kde byli zaparkovaní jen cizinci. Němci, Češi, Slovinci a Holanďani. Cena 10,- eu za místo, WIFI a elektřinu. V kempu byla také luxusní restaurace, kde jsme povečeřeli Skodarskou rybu, salát, čevabčiči, pivo, limo celkem 15,- eu. Vynikající, levné.
